|
Bledá pleť, zuby do jednoho falešné. Nos zpřelámaný a znovu srostlý do těžko popsatelného tvaru, ruce poseté jizvami. Památky na krvavé rány prosvítají i nagelovanými vlasy. Opotřebované má prakticky všechno - kromě sebevědomí. Během hovoru vysouvá ruku z rozkroku jen výjimečně - typické gesto latinskoamerického macha. Marcel umí španělsky dokonale včetně dialektů.
Čtyři a půl roku v ekvádorské base jménem Penál Garcia Moreno se totiž od normální jazykovky docela liší. Třeba tím, že se vás tam každou chvíli snaží někdo zabít nebo aspoň poškádlit mačetou. Ke cti ekvádorské sekce Interpolu dodejme, že Marcela zavřít museli. Když se potloukáte po letišti v Quitu se třemi kily kokainu v tašce, musíte počítat s tím, že se prázdniny možná trochu protáhnou.
Brutální Škoda 120
Někdy to na vás prostě přijde. Chuť všeho nechat a jet do světa. Marcel mě za sebou ve dvaceti stavební průmyslovku, vyšší odbornou školu památkové péče, práci v jednom náchodském architektonickém studiu a neobtěžovaly ho žádné závazky. Takže když to kikslo v citech, stačilo jít do kina na Pláž s Leonardem DiCapriem. „Po tomhle filmu jsem se definitivně rozhodl, že zmizím - v práci jsem ani nedal výpověď. Prostě jsem se sbalil, jel z Náchoda na Vánoce domů do Zlatých Hor, pak na Silvestra za babičkou do Hodonína a rovnou na Madrid. Kámoš tam studoval architekturu a párkrát mě zval.
A já zrovna potřeboval něco novýho. V autě jsem měl sbírku kamenů, pár obrazů z osmnáctýho století, který jsem koupil od Cikánů, několik vlastních projektů rodinných domků, který jsem chtěl prodat - ale živit jsem se mohl čímkoli. Nebál jsem se vůbec ničeho.“ Což byla pro další měsíce důležitá kvalifikace. Cesta Škodou 120 z Hodonína do Madridu trvala tři týdny, protože milovník architektury šněroval Evropou mezi zajímavými stavbami, v Německu naboural a v Lyonu, poblíž malebné budovy vlakového a autobusouvého nádraží, ho místní gang okradl o mobil a kreditní kartu.
Marcel tuhle zapeklitou situaci vyřešil v duchu budoucího přepadávání za hranu zákona. Tankoval načerno a mýtné na francouzských dálnicích platil brutální akcelerací za kamiony. „Na posledním mýtném před Španělskem už na mě čekala policejní auta, majáčky zapnutý a chlápci se samopaly, jak ve filmu. Já jim ale vysvětlil, že mě okradli a nejbližší pomoc je v Madridu, takže mě nechali jet a ještě mi na cestu dali bagetu. No řekl bych, že ten benzin a prachy za dálnice jsem si pak odpykal.“
Kšeft za 25 tisíc dolarů
V Madridu začal jako rozvážeč tiskovin, ale když se tak potuloval po místních barech, potkal sympatického Nigerijce. A protože Nigérie a drogy je asi totéž jako Olomouc a syrečky, dostal časem mnohem zajímavější nabídku. „Ten Nigerijec byl vážně sympaťák. Chodili jsme spolu do hospod a mluvili o všem možném, až mě jednou představil kámošům, co obchodovali s drogama. No, asi jsem se jim líbil - nebál jsem se, byl jsem zvědavej, viděli, že jsem schopný jít do čehokoli. Bylo mi víceméně všechno jedno a potřeboval jsem peníze. No a tihle hoši se o mě postarali - občas mi dohodili dobře placenou práci, platili mi hotely.
A pak jsme jednou v baru sešli tajnejma dveřma do sklepa, kde seděli šéfové organizace a udělali mi docela velkorysej návrh: Dostanu pětadvacet tisíc dolarů a přivezu z Latinské Ameriky kilo kvalitního kokainu 96 a vejš a kontakt na spolehlivej zdroj. Spojkám se obvykle dává za převoz kila přes Atlantik pět tisíc a to pak chlapa možná zabijou, nebo mu ty prachy vůbec nedaj. Já ale nebyl spojka, ani volavka, neměl jsem doporučení na nikoho. Všechno to viselo na mně.
V těchhle zemích koupíte kilo koksu za dvanáct set, to nejlepší zboží za dva tisíce dolarů. Zbytek měla být moje režie. Dostal jsem otevřenou letenku do Ekvádoru a na celou akci jsem měl tři měsíce. A slíbili mi, že jestli se to povede, dostanu výborně zaplaceno.“ Kdo by nejel? No, většina lidí by si asi položila pár znepokojivých otázek. Marcel si koupil kvalitní koženou tašku s tlustými bočnicemi, sbalil si věci na pláž a vyrazil na letiště. Když máte v kapse skoro tři čtvrtě milionu, moc věcí s sebou tahat nemusíte.
Vaříme, smažíme!
Než dorazil do Ekvádoru, trochu se proletěl po Jižní Americe: Venezuela, Kolumbie, Peru, Curacao... Oťukával koksové možnosti, válel se na plážích a užíval si prázdniny. „Líbilo se mi v antilském Curacau - říká se, že když vás tam s drogama na letišti chytnou poprvé, normálně vás pošlou domů. Tolerantní Holanďani. Všude jsem ale slyšel, že nejlepší místo je Ekvádor, takže jsem nakonec skončil v Quitu a vyrazil do ulic.“ Sehnat v ekvádorském hlavním městě kokain, je přibližně stejně pracné jako dát si v Čechách pivo. Stačí, když si sednete do baru, a za chvíli je u vás indiánsky vypadající chlápek s jednoduchou otázkou: „Chcete kokain?“ Nejčistší zboží ale samozřejmě domorodci nenabízejí gringům po hospodách. Chce to tip na dobře zásobenou čtvrť. Což taky není až tak velké tajemství, takže začalo pár týdnů testování dealerů.
„Kupoval jsem koks po gramech a pak to v hotelu převařoval se sodou bicarbonou na crack. Je to jednoduchý: Když se koks se sodou převaří, objeví se olejnatá hmota, kterou ze lžičky chytnete párátkem. Čím líp přilne, tím vyšší kvalita. A měla by okamžitě ztuhnout na crack, tak tvrdej, že když s ním šlehnete o zeď musí zůstat pohromadě. Pak to převážíte a rozdíl mezi tím původním gramem a toho, co vám zůstane, určuje čistotu zboží.
Gram devadesát šestky tam koupíte nanejvýš za pět dolarů a tady v Evropě ho dostanete za tři tisíce korun a ještě posekanej. Je to skvělej byznys, ale člověk musí být opatrnej. Takže jsem vystřídal osm hotelů, než jsem se začal cítit úplně bezpečně v jednom rodinným penzionku, kde jsem se nebál nechat peníze na pokoji, protože v Ekvádoru nemůžete běhat po ulicích s takovým balíkem. Vyzkoušel jsem šestnáct dealerů a převařil spoustu gramů, až jsem našel superčistý zboží a spolehlivého chlápka.
Koupil jsem od něj pět gramů, všechny převařil a pak mu nabídl, že bych měl zájem o něco většího. Souhlasil a jen chtěl, abych ho týden nekontaktoval a pro jistotu vypadl z Quita. No tak jsem se projel po ekvádorských sopkách, a když jsem se vrátil, bylo zboží připravený. S tím dealerem a jeho rodinou jsem se spřátelil, tři dny jsem u něj bydlel a připravovali jsme zboží na převoz. Bylo toho dost.
Řekl jsem si, že do Španělska sice přivezu to jejich kilo, ale další dvě si koupím pro sebe, prodám v Čechách a vydělám si nějakých 16 milionů navíc. Tomu chlápkovi jsem navíc věřil. Slisoval mi něco přes tři kila koksu do čtyř bloků v sáčcích, obalili jsme to izolepou, silikonem a gumou, aby to zůstalo pružný, a zašili do boků tašky. Pomáhal nám ještě náš tlumočník - já španělsky ještě moc neuměl, všechno se projednávalo v angličtině. Ten mi říkal: „Checoslovaco“, „Čau, Checoslovaco, jak se máš?“ Dost často jsem pak na něj myslel, na hajzla. Vzal jsem svou milionovou tašku a jel na týden k moři. Až tehdy mi vlastně došlo, co riskuju. Stál jsem na pláži a měl chuť celý to rozpárat, naházet do moře, koupit si letenku do Prahy a zmizet. Pořád mi ještě zůstalo 8000 dolarů. Ale nakonec jsem si řekl, že když už jsem se namočil, dotáhnu to do konce.“
Jak vycucnout pravdu
V pondělí dvanáctého března 2001 zuřila nad Atlantikem bouře. Marcelův let museli přeložit na třináctého, a protože v Latinské Americe se říká „V úterý třináctého se nežeň a nikam necestuj“, nebylo to zrovna šťastné datum. Marcel byl však v klidu. „Cestou na letiště jsem ani nebyl nervózní, nikoho jsem nezabil, tak proč bych se měl třepat?“ Dva pánové z Interpolu už ale měli hlášku od dealerova tlumočníka, že jistý Checoslovaco si veze zajímavý suvenýr. „Sotva jsem položil letenku na odbavovací pult, a už u mě byli - mladší a starší chlap v kůži, a ptali se, jestli jsem Checoslovaco. Když jsem jim ukázal pas, vzali letenku a tašku a vedli mě někam nahoru do místnosti v letištním zázemí. Musel jsem se svléct do spodků, prohrabávali mi věci, jeden se mě vyptával, co jsem v Quitu dělal, a já pro jistotu předstíral, že mluvím jenom česky. Jeho kolega si zatím tašku odnesl někam za roh a pak jsem jen slyšel ten zvuk, jak rozerval švy a lepicí pásky řekl: ‚Tak tady to máme!‘ A věděl jsem, že je to v hajzlu. Navrhl jsem jim, že jim dám všechny peníze, a ať na to zapomenou, věděl jsem, že v Kolumbii je to běžný, dáte pět táců a jdete. Jenže tři kila byla moc i na ně. Takže mě vyvedli z letiště, zavázali oči a odvezli na základnu Interpolu.“
Když vás chytnou s báglem plným drog, musíte počítat s tím, že je budete zajímat nejen vy, ale i vaši kamarádi na obou stranách oceánu. Vezmou vám zápisník, prohledají kapsy a zajímá je každé telefonní číslo. Marcelovi se podařilo vyhodit jeden kontaktní papírek z okna a smazat kontakty ve svém elektronickém diáři. No a protože mluvil jen česky, chtěl se spojit s konzulem, požadoval jeden telefonický hovor a podobné vymoženosti, ale začal opravdový výslech. „Vytáhli klacek, takovou rovnou baseballovou pálku s nápisem saca verdad, což by se dalo přeložit jako vycucávač pravdy. A začali mě řezat.
Chtěli ze mě ty kontakty vymlátit, ale já jsem jen opakoval, že to na mě někdo nastražil. Zkoušeli to s lampičkou do obličeje, všechny ty triky z filmů, ale nedostali ze mě nic. Takhle mě řezali dva nebo tři dny a nakonec to vzdali. To už konzula zavolat nemohli, protože by z toho byl průšvih. V base Interpolu jsem byl jedenáct dní a pak mě převezli do vazby ve skutečným vězení, tehdy se jmenovalo Penál Garcia Moreno. První patro zabijáci, druhý zloději, třetí drogy a cizinci, to bylo patro Interpolu. Po třech dnech mě přidělili na oddělení, kterýmu se říkalo observación, jste tam na pozorování, aby si vás bachaři zapamatovali. Soud?
Zapomeňte, mě odsoudil až třistatřiašedesátý den potom, co mě zavřeli, tři dny poté by mě museli pustit, na to je zákon. Jenže můj advokát se na mě vykašlal a nepozdržel papíry. Na observaci jsem absolvoval první souboj, zatím ještě na pěsti. Jeden černoch z Jamajky měl pocit, že jsem ho předběhl při fasování jídla. Dal jsem mu pořádnou nakládačku, což bylo docela důležitý, protože v očích těch dalších čtyřiceti vězňů z observace jsem získal trochu respekt. Zaujal jsem tam jednoho Španěla, jmenoval se Sergio. Rozdělil nás a řekl mi, že je tam šéf, a vypadalo to, že bychom si později mohli skamarádit. Což se taky stalo.“ Jenže v Penálu Garcia Moreny žily necelé tři tisícovky desperádos vyzbrojených vším - od kudly až po kalašnikov. To nejhorší mělo teprve přijít.
Koupím celu, zn.: „Levně.“
Jestli máte pocit, že když se dostanete do basy, máte nárok na pravidelné jídlo, svou celu a deku, zapomeňte. Třítisícové město, stát ve státě s vlastními pravidly, hlídá dvanáct bachařů. Neboli žádný režim, žádná spravedlnost garantovaná státem. Ráno se katry odemknou, večer zamknou a mezitím se dějí věci. Dvakrát týdně přicházejí návštěvy, po chodbách korzují davy příbuzných včetně manželek, sester a dcer, za dvacetidolarovým kšeftem sem pravidelně docházejí i prostitutky, takže vynucené homosexuální hrátky českých věznic se tu naštěstí moc nepěstují.
„Akorát jednou chtěl nějakej frajer vykouřit, já ho poslal do prdele a tím to skončilo. Ještě na observaci jsem se naopak seznámil s holkou, která studovala v Quitu, přišla na návštěvu za příbuznýma a pak pár měsíců chodila za mnou, vždycky jednou za čtrnáct dní mohly ženy přespávat přímo v base. Pak jsem měl ještě jeden vážnej vztah, ale rodina byla proti, takže jsme se museli rozejít.“
To byla ta příjemnější stránka věci.
Když Marcela po dvou měsících v observaci konečně přidělili na celu 72B, čekalo ho překvapení. „Bachař ještě ani nestačil zamknout, a už se na mě řítil chlap s napřaženou mačetou. Myslel jsem, že mě chce zabít, ale on ji naštěstí jen zasekl do mého báglu a rozebrali si pár mejch věcí, který mi nešlohli na Interpolu. Cela byla vylitá z betonu, dvě postele a my byli čtyři. Já jako gringo jsem musel spát na zemi, samozřejmě bez matrace. Nedostanete žádnej mundúr, všechno si musít sehnat sám. A ten borec s mačetou mi řekl, že ráno si mám sbalit věci a vypadnout, že to je jeho cela. Vězení funguje jako obrovská firma a nic v ní nemáte zadarmo. Takže jsem se ráno sbalil a řekl jsem si, že jestli chci přežít, musím se začít snažit.“
Marcel sice nevypadá zrovna jako drsný motorkář, ale zjevně disponuje vlastnostmi, díky nimž lidstvo přežívá. Především přizpůsobivostí, schopností rychlé orientace v neznámém terénu, obchodním talentem a zvláštním druhem odvahy, hraničící se šílenstvím. Rychle pochopil, že ve vězení, kde je každý člen nějakého gangu, přežije jen ten, kdo má peníze a spolehlivé přátele. Takže se do toho pustil. Nejlevnější celu seženete za šedesát až sedmdesát dolarů, nejdražší model s ledničkou za 3000. Marcel měl v botě schovaných 200 dolarů a spoustu věcí na prodej. Třeba právě ty boty. „Druhý den jsem dostal hlášku, že po dvoře chodí nějaký Čech, takže jsem za ním okamžitě vystartoval. Byl to Polák a uměl trochu česky, protože žil na cele s Josefem, českým emigrantem do JAR z šedesátýho osmýho. Josef žil spíš sám pro sebe, měl těžký astma a fakt, že Quito leží 2750 metrů nad mořem, mu v tomhle moc neprospělo. Polák mě představil pár důležitým lidem včetně jednoho drogovýho dealera, a než jsem si mohl dovolit vlastní celu, známí si mě brali k sobě. Peníze ale potřebujete, takže jsem prodal boty za 45 dolarů, což bylo dost slušný, a začal jsem zjišťovat, jak to v téhle base doopravdy chodí.“
Kudla v břiše
Pokud se nechcete spokojit s podřadným jídlem dvakrát denně a potulováním po chodbách bez vlastní cely, musíte být zdatný kšeftař a nebát se nějaké té rány. „Vězení v Quitu je drsná podnikatelská škola. Může to fungovat třeba tak, že přes bachaře sháníte suroviny z ulice a prodáváte je několikanásobně dráž. Chlap má třeba celu předělanou na obchod - navaří tam zvláštní dveře s pultem a prodává, na co si vzpomenete. Žádný nářadí tam není problém - svářečka, vrtačka, šroubováky, cokoli. Já pekl chleba, zařídil jsem si minikavárnu a zaměstnával tam ještě jednoho Poláka.
Vydělával jsem 25 dolarů denně. Pořídil jsem si tetovací mašinu a po dvaceti dolarech kéroval. Prodával jsem pistole. Na černém trhu vám bachař takovou zbraň koupí za 400 dolarů, jemu dáte 800 a vevnitř ji prodáte za 1500 nebo 1700 dolarů. Podobně je to s jídlem - seženete tam totéž co venku, ale za sedminásobek ceny. V té době už jsem pracoval se Sergiem. Kouřil trávu a já mu ji za provizi kupoval. Nebo jsem sháněl kokain, maník mi dal na gram 25 dolarů a já měl kámoše, kterej mi to prodával za čtyři pět dolarů. Taky jsme posílali kokain do Španělska a zajišťovali drogový obchody - nikde jsem neviděl tolik drog a zbraní jako ve vězení. Mačetu a nůž měl prakticky každý, beze zbraně tam prostě nemáte šanci.“
V ekvádorské base to na chodbách vypadá jako u bazénu - všichni nosí kolem krku ručník, aby si ho mohli omotat kolem ruky a krýt se proti noži. „Musel jsem se naučit bojovat s kudlou a měl jsem člověka, který mě učil zacházet s mačetou. Ke konfliktům docházelo denně a během stávky, kdy vypukla naprostá anarchie, zemřelo 60 vězňů. Na některý patra v pavilonech bachaři radši nechodili ani mimo stávku, jen občas posbírali mrtvoly. Na jednoho chlapa byla ve vězení vypsaná odměna 15 000 dolarů. Během návštěv, kdy bylo na chodbě plno lidí, k němu přišel jiný vězeň, takovej malej černoušek, a přede všema ho odprásknul, položil zbraň na zem a čekal, až přijdou bachaři. Ran jsem schytal spoustu, pouštěli do mě elektriku, přepadli mě a vyrazili zuby ocelovou trubkou, pořád jsem měl na těle nějakou hojící se ránu. Jednou na mě vytáhli chupasangre, což je dlouhej bodák, který způsobuje rány, co krvácej dovnitř. Zastavila se mi o hrudní kost. Největší nakládačku jsem ale dostal asi po třech letech. Chytili mě, shodili z prvního patra odtáhli na záchod a tam mě čtyři hodiny masakrovali. Házeli po mně cihly, mlátili mě mačetou naplocho, až jsem byl samá modřina a krev. Nutili mě, ať z mobilu zavolám otci, aby mi poslal peníze přes Western Union.
Ten Polák Kuba jim tlumočil, co říkám. Zradil mě, prodal, tam bylo běžný, že se lidi prodávali třeba za drogy. Já tátovi říkal, ať nic neposílá, že to tam vydržím, a on přitom musel slyšet ten rachot. Nakonec když už jsem tam ležel skoro v kómatu, mě chtěli dorazit pistolí. Viděl jsem, jak ji ten chlap natahuje a mačká spoušť, ale nevystřelilo to. Ani napodruhý. Nakonec mě tam nechali ležet, asi mysleli, že stejně umřu. Možná se jim pak už nechtělo riskovat zabít mě přímo. Byl jsem součástí gangu, měl jsem důležitý přátele a praxe byla taková, že když zabili někoho s určitou pozicí, následovala krevní msta. Když odkrouhli feťáka nebo podobnýho člověka považovanýho za spodinu, nikdo to neřešil. Já samozřejmě vyzkoušel všechny drogy, ale nikdy to nepřerostlo do závislosti - naštěstí. To by mě v base asi zabilo dřív než kudla.“
Skočit dolů
Dobře obchodovat, uhýbat před noži a přežít masakr můžete, jen když máte nervy v pořádku. Což může být na místě, jako je quitské vězení, problém.
„V prvních měsících máte pocit, že je to jen sen, ze kterýho se probudíte. A pak přijdou depky. Mockrát jsem stál před zábradlím a přemýšlel, jestli mám skočit. Byl jsem až na dně zoufalství. Ale vždycky ke mně někdo přišel a řekl: ‚Neblbni, nedělej to.‘ Tyhle pocity tam znali všichni. No a když se rozhodnete žít dál, začnete si budovat svůj svět, kontakty, celou tu síť, která vás pak drží nad vodou. Největší zklamání pak přišlo od českýho diplomata. Obtěžoval se až po několika měsících, zjebal mě a jen ho zajímalo, jestli má můj táta peníze, že by mě dostal ven do týdne.
Poslal jsem ho do hajzlu a rozhodl se, že to musím zvládnout sám. K soudu jsem šel na radu kamarádů neumytej a špinavej. Úplně ožralej chlápek se na mě jen podíval a napařil mi osm let, v žalobě jsem neměl ani uvedený množství koksu, za který mě sbalili, nejspíš to rozkradli a prodali už hoši na Interpolu. Za osm let jsem byl vděčnej, byl to nejnižší možnej trest, a navíc v té době platil zákon, že tresty se automaticky zkracovaly na polovinu. To se dá přežít. Sergio mě učil španělsky mluvit i psát, měl jsem svůj svět. Kopali jsme tunel a po dvou letech jsem na dvoře vězení potkal svýho dealera.
Byl překvapenej, že mě vidí, a řek mi, že mě naprášil ten tlumočník a že ho mezitím zabili, protože práskal dál. Tenhle chlápek jako vážená osoba měl brzo vlastní gang a dost mi pomohl, pak jsem se tam seznámil s jedním právníkem, který se snažil prosadit do vězení nějaký lidský práva. Po výměně vlády se to docela dařilo. Jednotlivý pavilony měly svou samosprávu, pořádaly se tam bohoslužby, přednášky, různý kurzy - já třeba učil angličtinu -, z toho vězení se aspoň trochu stávalo nápravný zařízení v pravým smyslu toho slova. Protože dřív jste tam vešel, a pokud jste přežil, byl jste ještě větší hajzl.“
No a když si ve vězení zvyknete, s nasazením života si vybudujete postavení a máte rozjetý byznys, jednoho rána vám prostě oznámí, že odpoledne v base končíte a máte vypadnout za bránu. „Moc jsem tomu nevěřil, ale když jsem si to šel ověřit do kanceláře, byl to fakt. Čekala mě svoboda. Prostor, slunce, krajina, to mi nejvíc chybělo. Asi to na mě bylo vidět, protože se na mě hned vrhli tři černoši, že prej se chovám divně a že jdu asi domů. Poslední nakládačka. To se stává často, že vězně zabijou ze závisti těsně předtím, než ho pustí.
Takže jsem radši nikomu nic neřekl a zmizel bez rozloučení stejně jako z Náchoda a pak z Madridu. Ještě ten večer jsem seděl v letadle do Madridu a pak jsem konečně políbil beton na ruzyňským letišti. Fakt jsem tu zem políbil. Ale nelituju, že mě zavřeli. Naučil jsem se vystačit s málem, někdy jsem třeba devět dní nejedl, a pochopil jsem, že přežijete, jen když se nebojíte. Ale hlavně to byl v jedinej způsob, jak z drogovýho byznysu vyskočit. Jinak to nejde, celej život se na ulici ohlížíte a nakonec vás stejně zabijou. Takže jsem z toho venku, a do Ekvádoru posílám velký DÍKY!
P. S.: Po návratu do Prahy proběhlo pár kontaktů s drogovou mafií ohledně těch 25 000 dolarů a podle Marcela je všechno v nejlepším pořádku. Píše o své ekvádorské misi knihu, živí se jako tlumočník, překladatel a učitel španělštiny a uvažuje o firmě na import a export s latinskoamerickým světem. Tentokrát ovšem s něčím, co se dá bez problému proclít.
_________________ 
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
