|
Historie
Spitfire Mk.Ib
O výzbroji Spitfiru kanóny se začalo uvažovat již v roce 1938. Důvodů byla celá řada, zejména však existence samosvorných palivových nádrží a pancéřování německých bombardérů a neposlední řadě také kanonová výzbroj nových německých stíhaček.
Protože však vývoj vlastních, tedy britských, čistě kanonových stíhaček (Whirlwind, Typhoon) nebyl ještě zdaleka u konce, vznikla myšlenka vyzbrojit kanóny tehdy nejvýkonnější stíhačky. V prosinci 1938 zaslal velitel Stíhacího letectva Air Marshall H.C.T.Dowding dopis šéfkonstruktéru Supermarinu J.Smithovi a zadal mu vypracování dokumentace a výrobu makety připojovacího pouzdra s kanonem Hispano pod každou polovinu křídla Spitfiru. Prozíravý J.Smith toto řešení odmítl s tím, že je schopen tuto zbraň instalovat přímo do křídla. Jako výchozí maketu použili křídlo Spitfiru K9791. Odstranili veškeré kulomety, jejich výstřelné otvory zaplechovali a prostor prvních vnitřních kulometů upravili pro instalaci kanonu i s bubnovým zásobníkem pro 60 nábojů. Skutečnou instalaci pak ještě před schválením ministerstvem letectví, provedli na Spitfiru L1007. V březnu 1939 konečně dorazily kanóny které umožnily zálet takto upraveného letounu v červnu téhož roku.
Následovaly provozní zkoušky společně s Hurricanem L1750, který měl kanony instalovány dle původního požadavku v pouzdrech pod křídly.Po jejich úspěšném ukončení byly stroje přelétnuty do Northoltu k operačním testům.
Dne 13.1.1940 se P/O Proudmanovi z 72.perutě RAF podařilo sestřelit německý He-111. Spotřeboval 41 nábojů, než se obě zbraně zasekly.
Na jaře 1940 objednal velitel stíhacího velitelství 30 čistě kanonových křídel.
Dne 4. dubna 1940 byl konvertován Spitfire P9504 a byl odeslán do Air Armament School v Manby. Souběžně se zde prováděnými zkouškami byla spuštěna konverze dalších Spitfirů a tak mohl být první čistě kanonový Spit R6761 dodaný operační 19. squadroně v čevnu 1940, následovaný Spitfiry seriálů R6770 a R6776.
Vzhledem ke značným problémům s funkčnosti kanonů v bojových podmínkách, zejména již zmíněného velmi častého zasekávání, byla tato verze mezi piloty tak neoblíbena, že požadovali výměnu svých kanonových Spitů za jiné, vyzbrojené pouze kulomety.
Nastalá patová situace, kdy stíhací letectvo urgentně potřebovalo stroj s účinnější výzbrojí, ale časté selhávání kanonů (někdy i po pár výstřelech), činilo tyto stroje bezbrannými.
Řešení se záhy našlo. Technici Supermarinu překonstruovali podavač nábojů pro kanony a upravili křídlo Spitu P9504 na kombinaci 2x20mm kanonů a 4×7,7mm kulometů. Tato varianta výzbroje se ukázala jako mnohem výhodnější a byla zpětně označena jako křídlo „B“. Původní křídlo s výzbrojí 8×7,7mm kulomety pak označeno jako „A“.
Po tomto spitu následoval dne 20.8.1940 nově konvertovaný X4257 a o pět dní později bylo ztaženo z frontové služby dalších 5 spitů s/N R6761, R6770, R6889, R6904 and R6919, následovaných R6776 and R6833.
První Spitfire Ib s křídlem vyzbrojeným kombinovanou výzbrojí nasazený v operační akci byl letoun R6889 – stalo se to 3.10.1940 opět u 19.stíhací perutě RAF.
Vzhledem k tomu, že Spifiry Ib byly díky vyšší váze poněkud „podmotorovány“, nedočkala se tato varianta většího rozšíření a stávající byly postupně přestavěny instalací Merlinu 45 na verzi Vb.
Zajímavá je také skutečnost, že žádný se Spitfirů Ib nebyl vyroben na výrobní lince, ale všechny vznikly konverzí verze Ia.
Spitfire Mk.IIb
V létě 1939 byl druhý sériový Spitfire K9788 vybaven motorem Merlin XII o vyšším výkonu.
Úprava se ujala a nová verze byla označena Spitfire Mk.II.
Od klasických Mk I se „dvojka“ z vnějšku lišila pouze zaoblenějším kuželem vrtule a kapkovitou krytkou na pravém krytu motoru dole za vrtulí.
Podobně jako Ib i hrstka strojů veze „dvě“ dostala křídlo vyzbrojené 2x20mm kanony + 4×7,7mm kulomety. Vhledem k vyššímu výkonu motoru měla nepatrně lepší výkony než Ib, ale „definitivní kanoňák“ byl až Spitfire Mk.Vb (viz dále).
Celkem bylo vyrobeno asi 921 stroj Spitfirů Mk.II, z nichž bylo 751 strojů ve verzi Mk.IIA s výzbrojí osmi kulometů, zbylé stroje tvořily kanonové IIB.
V roce 1943 bylo 50 ks „dvojek“ po vyřazení z prvoliniové služby vybaveno výkonnějším motorem Merlin XX a upraveno na nošení soupravy záchranných prostředků upravených pro umístění do vypouštěcího zařízení osvětlovacích raket za pilotní kabinou. Tyto stroje byly označeny jako verze IIC nasazeny v rámci letecké námořní záchranné služby, tzv. Air Sea Rescue. Výhodou bylo, že zmíněnou přestavbou neutrpěla schopnost Spitfiru vést manévrový vzdušný boj.
Spitfire Mk.Vb
Logickým nástupcem Spitfirů Mk II se měl stál Spitfire Mk.III, verze, která měla být radikálněji vylepšena (v některých pramenech je proto označována jako „Super Spitfire“). Stroj měl mimo jiné upravený podvozek, čelní štítek, zesílen trup a zlepšeno pancéřování. Nejmarkantnější změnou však byl nový motor RR Merlin XX s doustupňovým kompresorem, lehce prodloužený trup na 9,25m a zmenšené rozpětí křídla na 9,30m.
Vzhledem k tomu, že příprava sériové výroby této verze Spitfiru by si vyžádala nějaký čas, motorů Merlin XX nebyl v té době dostatek (a byly přednostně dodávány do Hurricanů) a očekávala se další vlna náletů Lutftwaffe na Británii (od jara 1941), byla dána přednost „nouzové“ verzi Spitfiru, a to Mk.V. Protože byly za největší hrozbu považovány výškové bombardéry Luftwaffe, doprovázené novými typy německých stíhaček s vyššími výkony ve větších výškách než Spitfiry v činné službě, byl dán podnět k vývoji zjednodušené verze motoru Merlin XX. Tak vznikl Merlin 45 s jednostuňovým kompresorem optimalizovaným pro velké výšky. Vmontováním tohoto motoru do draku Spitfiru Mk.I sér.č. X4922 se zesíleným motorovým ložem vznikla nová verze tohoto vynikajícího stíhacího letounu- Spitfire Mk.V.
Stejně jako předchozí verze, i „pětka“ mohla být vybavena různými typy křídla s odlišnou výzbrojí: křídlo „A“ s osmi kulomety, „B“ s 2x20mm + 4×7,7mm kulomety. Později přibylo i křídlo překonstruované, zesílené křídlo „C“, tzv. universální (jehož popisem se zde nebudeme zabývat).
Zařazení Spitfirů V do výzbroje perutí RAF se časově krylo se zahájením „non-stop“ ofenzívy. Při výpadech do Belgie a Francie nejvíce vadil malý dolet letounu a tak byly vyvinuty odhazovací přídavné nádrže, zprvu o obsahu 30 a 45 galonů.
Po německém útoku na SSSR se nejtěžší boje britských vojsk odehrávaly na Středním východě. Logicky byl tedy pro podporu tamějších bojů vybrán nejnovější Spitfire. Ovšem k tomu, aby mohl jeho motor pracovat v prašném prostředí bez závad, bylo nutno vyvinout účinný protiprachový filtr. Prvním řešením byl tzv. Vokes filtr, ukrytý ve velkém podbradku ve spodní části krytu motoru. Tato instalace však značně snižovala rychlost a stoupavost letounu, a proto byl později vyvinut u 103.MU v Aboukiru, Egyptě, menší a lehčí filtr. Podle místa vzniku byl nazýván „Aboukir filtr“ a rozšířil se do celého Středomoří (značné části Spitfirů byl odstraněn původní Vokes a nahrazen Aboukirem). Z důvodu potřeby posílení obrany Malty byl zkonstruována další přídavná nádrž, tentokráte s objemem 90 galonů (405 litrů – poprvé použita 7.3.1942 při operaci Spotter-dodávce 15 Spitfirů na Maltu).
V prosinci 1941 byl instalován do motoru Spitfiru Vb W3228 membránový karburátor (na rozdíl od do té doby používaných plovákových), který konečně vyřešil problémy Merlinů s dodávkou paliva při negativních násobcích přetížení.
Další, poslední úpravou Spitfirů V bylo zkrácení křídel odstraněním koncových oblouků těsně za koncem křidélka. Tato úprava, společně s instalací motorů Merlin řady 50M optimalizovaných pro nízké výšky zvýšila mj. rychlost ve výškách pod 3000m. Tímto se Spitfire, označený jako L.F. V, vyrovnal v těchto výškách a parametrech německému Focke-Wulfu 190A.
Navzdory tomu, že „pětka“ byla původně nouzovou verzí Spitfiru, bylo jí vyrobeno asi 6500 ks, tj. ze všech verzí Spitfirů nejvíce. Tato varianta se také dočkala rozšíření na všechna hlavní bojiště druhé světové války.
Spitfire HF Mk.VI
V době zavádení Spitfirů verze „pět“ do sériové výroby, stále panovala obava z nasazení velkého množství výškových bombardérů, jako např. Ju-86P, pro druhé „dějství“ bitvy o Británii (které, jak se tehdy věřilo, započne na jaře 1941).
Výkony Spitfiru V ve velkých výškách nebyly považovány za dostatečné, ale přesto již „pětka“ byla schopna operovat ve výškách, které byly pilotům v nepřetlakových kabinách životu nebezpečné. Práce na nové verzi Spitfiru začaly na popud ministerstva letectví bez zbytečného odkladu a již 5.7.1941 byl hotov prototyp prvního Spitfiru s přetlakovou kabinou – Spitfiru Mk.VI. Přetlaková kabina byla hodnocena zalétávacím pilotem J.Quillem velmi pozitivně, a i když stále trpěla jistými nedostatky (např. netěsnost, vysoká teplota uvnitř…), byla, vzhledem k urgentní potřebě výškového stíhače, schválena k použití. Kromě přetlakové kabiny a motoru Merlin 47 s „výškovými“ charakteristikami se z vnějšku lišila „šestka“ od „pětky“ – kabina postrádala nástupní vyklápěcí dvířka na levé straně, motor poháněl čtyřlistou vrtuli, křídlu bylo prodlouženo rozpětí montáží „špičatých“ koncových oblouků.
První sériový stroj byl vyroben v prosinci 1941, sériové stroje však působily pouze ve výzbroji dvou perutí, a to v květnu 1942 vyzbrojenou 616. perutí, následovanou v červenci téhož roku 124.perutí. „Šestky“ však byly přiděleny ještě několika dalším perutím (mezi nimi i 310. a 313.československé) v počtu jednotlivých ks jako doplněk jejich standardní výzbroje, sestávající se ze Spitfirů Mk.V. Jednalo se především o perutě chránící základny Královského námořnictva, umístěné např. na Orknejských nebo Shetlandských ostrovech.
V srpnu 1942 zahájila německá Luftwaffe útoky na Británii prostřednictvím inovovaných Junkersů Ju-86R..Spitfire Mk. VI však nebyl schopen tyto stroje, létající ve výškách okolo 12 000 metrů ohrozit, neboť měl operační dostup pouze 11 600m. Ukázalo se, že pro boj s nejmodernějšími verzemi Ju-86 je vhodnější Spitfire Mk. IX. Navzdory tomu, že neměl přetlakovou kabinu, byl díky motoru s dvoustupňovým kompresorem schopen dosáhnout 13 000 metrů!
„Šestky“, vybavené pouštními filty Vokes, byly použity i ve středomořské oblasti (že by námět na další přebal?). I zde se ovšem ukázala nevýhoda těžké přetlakové kabiny – odlehčené Spitfiry Vb dosahovaly lepších výškových výkonů.
Z těchto důvodů byla produkce této verze Spitfiru zastavena po vyrobení pouhých 100 strojů v říjnu 1942.
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
