No. 313 Czechoslovak Fighter Squadron

vystihl to přesně
jen já to měl pod korunkou a prej se trhat nebude

Karel Čapek: O zánětu okostice

Tedy když už bylo nejhůř; když ve tři hodiny ráno jsem vyskočil z postele a počal běhat dokolečka po pokoji drže se za hlavu a piště jako zděšená myš, řekl jsem si: Ne, takhle už to nelze nechat; nelze mlčet k tomu, aby lidstvo takhle trpělo; musí se proti tomu něco udělat.
Nuže, plním slib oné přetěžké hodinky a píšu proti tomu článek: totiž proti zánětu okostice.

Normální postup choroby je tento: nejdřív trpitel, přemáhaje se, aby to řekl co možná lehce, prohlásí svým bližním, že ho jaksi bolí zuby. Načež bližní chlácholivě řeknou, že to nic není, že to je třeba jen ofouknutí a že nejlepší je dát si na ten zub slivovici, ocet, jodovou tinkturu, studený náčinek, nahřátý vlňák, kysličník vodičitý, octan hlinitý a co tak ještě koho napadne. Užitím všech těchto prostředků se docílí toho, že bolest, do té doby neurčitá, se zbystří a počne dloubat, vrtat, rýt, škubat, bodat, řeřavět, píchat, hlodat, bobtnat a kynout. Tím se dostaví druhé stadium choroby, kdy se pacient rozhodne, že si tohle už nenechá líbit, a počne polykat různé prášky, jako aspirin, amidopyrin, novamidon, rhodin, trigemin, veramon a spoustu jiných. Ono to opravdu trochu pomůže; ta vrtající bolest ztupne, ale zato člověk začíná puchnout a třesoucími se prsty ohmatává ten otok, který se mu zdá větší než cokoliv, čeho se kdy v životě dotýkal.

Zatím se bližní rozdělí ve dva tábory: jedni tvrdí, že se na ten otok mají dávat studené obklady, aby se zastavil a rozehnal, kdežto druzí hlásají, že se má zapařit, aby se urychlil. Trpitel činí střídavě to i ono s tím výsledkem, že otok nakyne a ztvrdne, divže se bujností neleskne, a z něho vyplave na povrch bolest osvěžená, čilá a útočná, podnikající bodákové útoky napravo a nalevo; přitom dotyčný zub jaksi vyroste a vyčnívá z těch ostatních, takže naráží pořád na protější zuby, což mu pokaždé dává vítanou příležitost, aby jím projel oslňující blesk bolesti. V tomto stadiu zamručí trpitel něco děsného, narazí si klobouk a uhání k svému zubaři. Jsou chvíle, kdy je člověk schopen takových hrdinných rozhodnutí.

Proti všemu očekávání nedává váš zubař najevo žádnou hlučnou účast; řekne jenom na půl huby "No, podíváme se na to", ťuká vám jakýmsi nástrojem na zuby, nedbaje vašich protestů, načež se drobet zamyslí. "Víte," praví zasmušile, "on by vlastně ten zub chtěl jít ven."

V tu chvíli ve vás propukne taková zvláštní šlechetnost; jste jako pokrevní otec, který vyvíjí andělskou trpělivost s nezdárným potomkem, dříve než ho zavrhne. "Snad s tím ještě počkáme," navrhujete horlivě, "koukněte se, on se třeba umoudří a můžeme ho zachránit, nemyslíte?" V tu chvíli opravdu ten nezdárník bolí drobátko míň; snad už se obrací k lepšímu -

"Dobrá," zahučí zubař, "počkáme ještě den." A propustí vás, když vám předepsal nějaké natírání a mazání a náčinky. Už cestou domů si to ten zub zase rozmyslí jinak a počne řádit jako smyslů zbavený; uháníte domů, nemoha se dočkat, až zahájíte záchranné práce, s kapsami naditými lahvičkami a kelímky, které jste nakoupil v apatyce. Potom tedy se s nadlidskou obětavostí pokoušíte zachránit nešťastný zub (neboť činíte to v jeho zájmu, ne pro sebe); kloktáte, vyplachujete, natíráte se palčivými tinkturami, mažete se smradlavou jodovou mastí, obkládáte se bílou vodou a zase vyplachujete a zase si dáváte obkladek a v pauzách mezi tím tlučete hlavou do zdi a pokoušíte se počítat do sta a běháte dokolečka a vůbec se snažíte ukrátit si čas; neboť není lektýry, která by dovedla na pět minut přehlušit zánět okostice.

Chtěl bych jednou v životě napsat knihu, která by byla tak dobrá a silná, aby upoutala člověka trpícího zánětem okostice; ale to se dosud nikomu nepovedlo. Pokud mne se týče, zkusil jsem knihy osvědčené při jiných chorobách, například bibli, Tři mušketýry, Dickense, detektivky a zahradnické ceníky; v žádné jsem nenašel úlevy a zapomenutí. Trpitel se soustřeďuje na jedinou věc: na záchranné práce; tak jako námořník na tonoucí lodi bezoddyšně pumpuje vodu, tak bezoddyšně si přikládá člověk stižený zánětem okostice náčinky a vyplachuje a natírá si čelisti; a kdyby mu jeho zubař doporučil modlit se pozpátku Otčenáš, každých sedm minut plivnout třikrát k severu, ovazovat si červenou nit kolem levé nohy, natírat si špičku nosu zelenou skalicí a každou čtvrthodinu spolknout lžičku odvaru z koňských kaštanů, činil by to s vášnivou přesností, plně zaujat svým konáním; krom toho by mu tím utekl den.

Den opravdu minul a nastala noc. Tuto noc nelze vylíčit, jako nelze vylíčit žádnou nekonečnou věc; stačiž říci, že s prvním úsvitem je vše zváženo a zpečetěno. Zub musí ven. Hned ráno půjdu k zubaři a řeknu pevně: Pane doktore, ten zub musí ven; dělejte se mnou, co chcete; jsem připraven na všechno. Kupodivu toto heroické rozhodnutí vydrží až do rána; ráno se ukáže, že je neděle a že není žádných zubařů. Je jakýsi zvláštní zákon, že zánět okostice uzrává obyčejně v neděli. Zpravidla je to v noci ze soboty na neděli, kdy se ukáže, že ten zub musí ven. Tento úkaz souvisí zcela určitě s tím, že v neděli zubaři neordinují.

Ten fakt uvítá trpitel s dvojím pocitem: jednak zuří a láteří na zubní doktory, na nesmyslný zvyk, že jsou vůbec neděle a svátky, na celý svět a zvláště na to, že si ten zub nemůže dát vytáhnout; jednak v sobě zapírá a potlačuje takovou jakousi hlubokou úlevu, že nelze jít k zubaři, a že ten zub tedy nemusí ven. Aspoň ještě dnes ne. Musí se počkat.

Poslední den tedy je den velikého čekání. Pacient si už nedává obklady ani nevyplachuje a nenatírá vatičkou, nýbrž čeká schoulen, svíjí se a běhá dokolečka, zíraje vytřeštěně na hodiny: u čerta, kdy už to přestane? Nebo sedí a komíhá celým tělem, aby se omámil. Každou půlhodinku spolkne nějaký utišující prášek, následkem čehož mu začne být vážně špatně. Ve stavu jakési strnulosti se dočká noci a vleze do postele. Je to poslední noc před popravou.

Bolest, která se dosud držela jediného zubu, se nyní rozlízá; je už nahoře i dole, v uchu, na skráni a v krku, horká, rozpálená, pulsující; trpitelem lomcuje zimnice a zuřivá netrpělivost, takže skřípá zuby - proboha, ten si dal! Sotva zaskřípal zuby, vyletí z postele piště a skuče a běhá po pokoji s drkotajícími koleny; když už dál nemůže, usedne na postel a komíhá trupem; když už dál nemůže, svalí se do peřin a zaskřípá zuby v zuřivé netrpělivosti, načež se celá věc opakuje. Ve tři hodiny ráno se rozhodne, že už to tak nelze nechat a že lidstvo nemůže dál tak trpět. Potom si lehne a upadne do polovičních mrákot. Pokud mne se týče, počalo se mi zdát, že ten bolavý zub a jeho protějšek nejsou zuby, ale dva páteři; jeden, ten nemocný, že byl u papeže a následkem toho se ho ten druhý nesmí dotknout. Kdykoliv se ho dotknul, probudil jsem se bolestným škubnutím. Proč, divil jsem se, se nikdo nesmí toho pátera dotknout? To přece je hloupý zvyk! Ano, zněla jasná a neodmluvná odpověď, ale on to je takový starý předpis z doby Roberta Guiscarda. - Smířil jsem se s tím, neboť mám úctu k tradicím; načež se mi počalo zdát, že vůbec nemám v ústech zuby, nýbrž kaktusy; ten bolavý zub je ježatá opuncie, kdežto jeho protějšek je cereus s dlouhými ostny; jakmile se k sobě přiblíží, zajedou do sebe těmi bodlinami, a já se musím probudit. Se slzami v očích jsem si říkal: Já je tak pěstoval ze semenáčků, a tohle mi za to dělají? - Za takových snů se pacient dočká úsvitu.

Konec je krátký a spádný. S třesoucími se koleny se doplíží trpitel k svému zubaři.
"Pane doktore -," pokouší se koktat.
"Sedněte si," káže zubař.
"A nebude to bolet?"
"Nebude," povídá zubař chrastě nějakými nástroji.
"A... musí opravdu ven?"
"To se rozumí," praví zubař mrazivě a přibližuje se k pacientovi.
Mučedník se chytne opěradel křesla. "Ale... nebude to bolet?"
"Otevřít ústa!"
Trpitel zasadí několik ran nohama a pěstmi do břicha a prsou zubaře, je přitlačen k opěradlu, chystá se zařvat, a v tom okamžiku dostane injekci.
"Bolelo to?" povídá doktor.
"N-n-ne," míní mučedník nejistě. "Nemohli bychom s tím počkat do zítřka?"
"Ne," bručí doktor a dívá se snivě z okna. Venku chodí lidé, jako by se tady, u toho okna, neodehrávala jedna z velikých tragédií.
"No, už to bude," praví doktor uspokojeně. "Otevřte ústa!"
Pacient zavře oči, aby neviděl ten strašlivý nástroj. "Ale-"
"Víc otevřít!"
V ústech něco chrustlo; nejspíš se doktorovi smekly kleště.
"Nebude to bolet?"
"Vypláchnout," hučí doktor jakoby zdálky a ukazuje v kleštích něco bělavého. Proboha, to ten zub nebyl větší?

Načež po tři dny chodí bývalý trpitel od člověka k člověku a vykládá, co zkusil se zánětem okostice. Ale lidé jsou takoví nepřející; když jste v nejlepším, řeknou: "To nic není; ale když já jsem měl zánět okostice -" A pak vám líčí, jak jim doktor musel prosekat dlátem čelist, nebo něco takového.

Jiní zase řeknou lhostejně: "Okostice? To jsem jakživ neměl." A dál se o váš případ nezajímají.

_________________

_________________
Be quick or be dead!